ThDr. Jozef Tiso | |
---|---|
Portrét přibližně z roku 1936 | |
Prezident první Slovenské republiky | |
Ve funkci: 29. listopadu 1939 – 3. dubna 1945 | |
Předchůdce | funkce zřízena |
Nástupce | funkce zrušena |
Ministr veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy Československé republiky | |
Ve funkci: 15. ledna 1927 – 8. října 1929 | |
Předchůdce | Jan Šrámek |
Nástupce | Jan Šrámek |
Stranická příslušnost | |
Členství | HSĽS |
Narození | 13. října 1887 Veľká Bytča, Rakousko-Uhersko |
Úmrtí | 18. dubna 1947 (ve věku 59 let) Bratislava, Československo |
Příčina úmrtí | oběšení |
Místo pohřbení | Bazilika svatého Jimrama |
Národnost | slovenská |
Alma mater | Vídeňská univerzita |
Profese | politik, kněz |
Náboženství | římskokatolické |
Ocenění | Záslužný řád Německého orla |
Podpis | |
Commons | Jozef Tiso |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Jozef Tiso (13. října 1887 Veľká Bytča[1] – 18. dubna 1947 Bratislava) byl římskokatolický kněz, československý a slovenský politik, člen Hlinkovy slovenské ľudové strany, ministr československých vlád a předseda vlády autonomních vlád Slovenska i vlády slovenského státu. V letech 1939–1945 prezident Slovenského státu. Po válce byl československým Národním soudem odsouzen k smrti za vlastizradu (rozbití republiky), spolupráci s nacistickým Německem, nastolení fašistického režimu na Slovensku, maření příprav SNP, pozvání německých vojsk a zločiny spáchané po potlačení povstání, deportace českých občanů a perzekuce odpůrců režimu, pronásledování a deportace slovenských Židů (tj. zločiny proti lidskosti).[2]
Vystudoval teologii ve Vídni v roce 1910 a téhož roku byl vysvěcen na kněze. Později vedl teologický seminář v Nitře, kde také učil na gymnáziu. V roce 1924 se stal děkanem a farářem v Bánovcích nad Bebravou.
Od roku 1925 byl poslancem HSĽS v československém parlamentu, v letech 1927–1929 zastával funkci československého ministra zdravotnictví a tělesné výchovy. V roce 1938 se stal de facto následovníkem zesnulého předsedy strany Andreje Hlinky a také předsedou vlády autonomního Slovenska. Od 14. března do 26. října 1939 byl předsedou vlády a od 26. října 1939 do 8. května 1945 prezidentem Slovenské republiky, satelitního státu nacistického Německa. Po zvolení za prezidenta a zvláště po Salcburských jednáních v létě 1940 ztratil část politické moci v důsledku posílení fašistického předsedy vlády Vojtecha Tuky. Po vnitropolitickém mocenském zápasu se Tisovi 23. října 1942 povedlo oslabit konkurenční politické křídlo a nastolit prezidentskou diktaturu. Od října 1942 do dubna 1945 měl Tiso oficiální titul Vodca a prezident. Za Tisova prezidentování bylo v roce 1942 ze Slovenska deportováno asi 58 000 Židů do německých vyhlazovacích táborů. Po vypuknutí SNP souhlasil s vysláním německých vojenských jednotek na zákrok proti povstalcům. Po skončení druhé světové války byl zatčen americkými jednotkami v bavorském Altöttingu a vydán do Československa. V Bratislavě byl pak odsouzen Národním soudem za vlastizradu k smrti a 18. dubna 1947 byl oběšen.
Jozef Tiso prosazoval autoritativní a silně katolický stavovský stát. Slováky viděl jako národ, který se má stát nositelem čistého slovanství pod vedením centrální politické strany. Usiloval o vyloučení Židů z hospodářského a kulturního života Slováků a perzekuci slovenských Židů během Slovenského státu označil opakovaně za křesťanskou.
Slovenská společnost je ve vztahu k Tisovi rozdělena. V katolicko-konzervativních a nacionalistických kruzích je oceňován jako hrdina a zakladatel slovenské státnosti. Existovaly snahy o prohlášení Jozefa Tisa za blahoslaveného. Část společnosti včetně historiků SAV mu přisuzuje spoluodpovědnost za perzekuci slovenských Židů, rozbití Československa a zavlečení Slovenska do války s Polskem, Sovětským svazem a formálně i západními spojenci.